Zemřelo mi dítě

Když vám zemře muž, jste vdova.
Když vám zemřou rodiče, jste sirotek.
Když vám zemře dítě je to taková hrůza, že pro ni není „jméno“ …

Naše myšlenky jsou o mnoha věcech. O smrti, umírání, přijetí a vyrovnání, jsou o odpuštění a smíření, bolesti a pláči, i o smíchu, naději a touze žít dál. Jsou pro maminky a tatínky, dědy i babičky, tety, sourozence… pro každého, kdo ztratil milované dítě.

Náš život už nikdy nebude stejný jako dřív. Nikdy na život, události a lidi, kteří nás obklopují, nebudeme hledět přes stejné „brýle“ jako dřív.

Foto Milan Svoboda 2017

Jsme jiní… potkala nás smrt.
Jsme jiní a ostatní to nevidí.
Jsme jiní a cítíme se divně.
Jsme jiní a někdy se snažíme svoji jinakost schovávat, fungovat v základních režimech.
Jsme jiní … naše reakce, pocity a nálady jsou normální a máme na ně právo!

Tyto stránky jsou pro ty, kteří hledají cestu JAK jít dál – i když se tělo i mysl zpočátku brání udělat byť jen jeden jediný malý krok.

Osud nám připravil nelehkou zkoušku. Ustát jí můžeme tak, že jí přijmeme a projdeme s hlavou vztyčenou jak to jen jde. Cesta, která nás čeká po smrti našich dětí je dlouhá, náročná, bolestná, často vede do tmy, kde nevidíme konec a směr … stojí nás mnoho sil vykřesat jiskru naděje, která osvítí naše další kroky.

Nevybrali jsem si tuhle cestu, tenhle směr na rozcestníku života, nechtěli jsem to.

Nebyla to naše volba … ale to, jak tvrdá a trnitá ta cesta nadále bude, naše volba může být.

Když zemře dítě, tak s ním zemře i kus matky. Z tohoto pohledu jsou tyhle stránky pro ty, které se snaží přežít svou první smrt. Můžeme? Musíme! … Chceme?!

Dokud tluče naše srdce, všechny naše děti v něm stále zůstávají …

Žádného z vás tu nevidím ráda, každého mezi námi vítám.

S úctou Zuzanna